Probudila jsem se do nového rána a bylo celé bílé. Protože jsem Nový rok strávila doma, sedíc u TV jako pecka, bylo mi jasné, že druhý den to takhle nepůjde a chca nechca musím jít z domu. Ta bílá nadílka mě nemohla rozházet, zvlášť, když jsem zjistila, že je jí sotva na dva centimetry.
Vyhodit odpadky, vytříděný odpad a dopis do schránky, to byl jen začátek. Když jsem přišla ke stanici, samozřejmě mi jel autobus, kdybych ho opravdu potřebovala, ujel by mi před nose, jak je jeho dobrým zvykem, ale protože jsem s ním nemusela, jel, a tak jsem se tu jednu stanici svezla, abych si známku nekupovala zbytečně. U nemocnice jsem se skulila dolů a byla jsem v lese. Docela s úspěchem jsem si mohla hrát na stopaře, neb v novém sněhu se daly rozeznat jednotlivé stopy. V devět ráno jich nebylo moc. A to je ta výhoda brzkých, ranních procházek. Málo lidí a klid. Snad desítka běžců, nekolik páníčků a paniček s mazlíčky, jeden tatínek s kočárem a několik chodců roztroušených v tak velikém lese, jako ja Krčský, Michelský či Kunratický, jak se dohromady jmenuje není opravdu tolik.
Je zvláštní, že jsem tou cestou šla už tolikrát a vždy tam vidím něco nového, čeho jsem si při předchozích procházkách nevšimla. Však jsem si ty trochu zvláštní stromy hned vyfotila a o obrázky se s vámi podělím. Jakkoliv je ten les poprášený sněhem hezký, těším se na jaro s jeho mladou zelení bříz a modřínů.
Mám štěstí, dožila jsem se nového roku a když to bude pokračovat takhle dál budu tu i v té době, až se les zazelená a já si budu moci všímat zase nových a nových věcí. A to samé přeji i vám všem.
Náhledy fotografií ze složky Les v zimě