V předvánočním shonu jsem se začetla do knihy, jejíž název jsem dala do titulku. Napsal ji Angličan, který se stal budhistickým mnichem.
Když čtu jeho myšlenky, myšlenky jeho učitele a příhody, které se staly jemu, či někdy někomu dříve, ba přímo v dávnověku, říkám si, jak je mi ten budhismus blízký. Ano, takhle nějak podobně bychom měli žít, ale hlavně život takhle pojímat.
Je fakt, že ti mniši žijí moc a moc asketicky, a to by málokdo vydržel, ale stačilo by něco málo z toho, aby bylo na světě trochu lépe.
Stále se za něčím honíme a nikdy nemáme dost. Je to tak tristní! Vždy, když čtu, či vidím v televizi šoty o boháčích, kteří už nevědí roupama co by, nedá mi to, abych nevzpomněla na ty miliony lidí, které by dali nevím co za hrst rýže a čistou vodu, pro sebe a hlavně své děti. Když vidím ty ubohé děti, které osiřely, kterým rodiče zemřeli buď ve válkách, nebo vinou AIDS, brečím. Určitě nejsem sama. Pošlu pár korun, které mohu postrádat, ale je mi z toho vskutku smutno, smutno, smutno.
V takové chvíli si uvědomím, jak jsem na tom dobře, třebaže vím, že patřím k těm chudším. Nemám vše na co si vzpomenu, a to co chci, na to si musím uškudlit. O to větší z toho mám radost a vážím si toho a opravdu si to vychutnávám a užívám si to. Některé věci si musí odepřít úplně, ale nějak toho nelituji. Prostě člověk nemůže mít všechno.
Jsem ráda, že jsem já a všichni moji blízcí zdrávi. Co si člověk může přát víc. Vždyť to není tak zcela samozřejmé, jak se nám to může zdát. Na to je všude okolo nás příliš mnoho nemocných. A tak si važme, těch zdánlivých samozřejmostí, které přestanou být maličkostmi jakmile o ně přijdem. Užívejme si života dokud nějaký máme a přestaňme se honit za tím, co je tak pomíjivé.
Hezké Vánoce a všecho jen to nejlepší v Novém roce. J.